Henry David Thoreau o vegetariánství

Ukázka z knihy "Walden čili život v lese" o vegetariánství...

V posledních letech jsem si několikrát ověřil, že nedokážu rybařit, aniž bych přitom neztratil trochu sebeúcty. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Mám pro to vlohy a jako mnoho mých bližních i jistý instinkt, který ve mně čas od času ožívá, ale kdykoli si zalovím, pokaždé cítím, že bych byl udělal lépe, kdybych byl nelovil.

Myslím, že se v tom nemýlím, je to jen jemný pokyn, ale i první ranní červánky bývají bledé. Mám v sobě zcela nepochybní týž instinkt, jaký je vlastní nižší třídě tvorstva; ale přesto jsem rok od roku o něco méně rybářem, i když tím nejsem o nic lidštější, ani dokonce moudřejší; a teď se už vůbec za rybáře nepokládám. Vím však, že kdybych musel žit v pustině, byl bych opět v pokušení stát se náruživým rybářem a lovcem.

Navíc je v této stravě a v masu vůbec cosi bytostně nečistého, a mně začalo svítat, jak je to vlastně s domácími pracemi, odkud se bere ta úmorná snaha, aby vše dennodenně vypadalo spořádaně a slušně a v domě bylo stále útulno a nic tu nepohoršovalo ani čich, ani zrak.

Jelikož jsem byl sám sobě řezníkem, fámulusem a kuchařem a zároveň i pánem, jemuž se pokrmy předkládají, mohu mluvit ze zkušenosti neobvykle zevrubné. Praktickou námitkou proti živočišné stravě byla v mém případě její nečistota; a kromě toho, když jsem si své ryby nachytal, očistil, uvařil a snědl, nezdálo se mi, že by mě nějak vydatně nasytily. Byla to strava chatrná a nepotřebná a stála mě víc, než aby stála za to.

Krajíček chleba nebo pár brambor by mi posloužily stejně a obešlo by se to bez nesnází a bez špíny. Jako četní mí vrstevníci jsem po mnoho let zřídkakdy požíval živočišnou stravu nebo čaj či kávu a podobně; ani ne tak pro nějaké škodlivé účinky, jež jsem jim připisoval, jako spíš proto, že ve mně vyvolávaly nepříjemné představy. Odpor k živočišné stravě se nezakládá na zkušenosti, je prostě pudový.

Připadalo mi krásnější žít nuzně a živit se střídmě; a třebaže jsem to nikdy nedokázal, přece jen jsem aspoň učinil zadost své představivosti. Myslím si, že každý, kdo se kdy doopravdy snažil zachovat si své vyšší či básnické schopnosti na vynikající úrovni, byl obzvlášť nakloněn zdržovat se živočišné stravy a vůbec množství jídla jakéhokoli druhu. Je významnou skutečností, doloženou entomology — zjistil jsem to ve spisech Kirbyho a Spence —, že „některý hmyz ve svém dovršeném stadiu nepoužívá kusadel, byť jimi byl dokonale vybaven"; a tito vědci vyhlásili jako „obecné pravidlo, že téměř veškerý hmyz v tomto stavu požírá mnohem méně než ve svém larválním stadiu. Žravá housenka, jakmile se promění v motýla a nenasytná larva, když se stane mouchou", se spokojí jednou dvěma kapkami medu nebo jiné sladké tekutiny. Bříško pod křídly motýla stále ještě představuje larvu, je to pochoutka, která láká jeho hmyzožravý osud.

Nezřízený jedlík je člověk v larválním údobí; a v tomto stavu se nacházejí celé národy, národy bez fantazie či obrazotvornosti — prozrazuje je jejich obrovský teřich.Není snadné opatřit si a uvařit tak prostý a čistý pokrm, aby neurážel naši představivost; ale i tu bychom měli podle mého mínění sytit zároveň s tělem; obojí by mělo sedat k jednomu stolu. Nu, snad se to dá nějak zařídit. Pojídáme-li střídmě ovoce, nemusíme se hanbit za svou náramnou chuť k jídlu, ani se vytrhovat z té nejušlechtilejší činnosti.

Ale přidejte si do jídla nějaké koření navíc a přivodíte si otravu. Nevyplácí se žít o příliš bohaté stravě. Většina lidí by se zastyděla, kdybychom je přistihli, jak si vlastníma rukama připravují přesně takový oběd, ať už živočišného nebo rostlinného složení, jaký jim den co den připravují jiní. Jenže dokud se tohle neobrátí, sotva budeme civilizovaní, a jsme-li i páni a dámy, nebudou z nás opravdoví muži a opravdové ženy.

A to také jasně naznačuje, jakých změn je nám zapotřebí. Je asi marné se ptát, proč se fantazie nesrovnává s masem a tukem. Je na tom dost, že se nesrovnává. Není v tom výtka, že člověk je masožravý živočich? Pravda, může žít a také do značné míry žije díky tomu, že požírá jiné živočichy, ale tohle je hanebný způsob obživy — jak by se mohl poučit každý, kdo by si šel chytit králíka do oka nebo odpravit jehně —, a myslím, že lidstvo bude jednou jako svému dobrodinci blahořečit tomu, kdo je naučí uspokojit se s nevinnější a zdravější krmí. Ať to už sám praktikuji jakkoli, nepochybuji o tom, že lidskému rodu v jeho postupném zušlechtěni je osudově určeno upustit od pojídáni zvířat, právě tak jako divoši přestali pojídat jeden druhého, když přišli do styku s civilizovanějšími kmeny.